Milovníci habešských koček rádi věří různým romantickým mýtům, například že předkové jejich aristokratických miláčků dělali společnost již staroegyptským faraonům. K tomu je však třeba podotknout, že habešské kočky tak, jak je známe dnes, jsou produktem dlouholetého chovatelského snažení a křížení až ve 20. století – jejich původní podoba byla poněkud odlišná, což je patrné z dobových fotografií a ilustrací.

          Existuje několik teorií, které vysvětlují původ těchto koček. Ze svalnatého zevnějšku habešanek se dlouho usuzovalo, že jejich předky jsou divoké africké kočky (někdy též nazývané kaferské), které na lodích do Evropy přivezli britští vojáci. Jenže ti v devatenáctém století nebojovali pouze v Habeši (dnešní Etiopii), ale i v Indii nebo na Cejlonu. Kočky z těchto zemí byly pískově zbarvené a říkalo se jim původně kočky indické (nejspíše se jednalo o dnes vzácné divoké kočky cejlonské). Protože se však čtvernohé imigrantky z Afriky a z Indie v Británii sešly zhruba koncem války v Habeši, začalo se jim časem říkat podle této africké země.

          Moderní analýzy DNA řadí původ habešských koček spíše do Asie než do Afriky. Dosvědčují to nejen výše zmíněné indické kočky, ale například i exponát zoologického muzea v nizozemském Leidenu označený jako „Patrie, domestica India“, který je „habešance“ velmi podoben a jenž sem byl přivezen již v letech 1834–1836. Je tedy o 30 let starší než Zula, první oficiálně zaznamenaná příslušnice tohoto druhu. V podstatě to tedy vypadá, že „habešské“ kočky vůbec nepocházejí z Habeše, nýbrž z Indie, a do Habeše je následně naopak importovali britští vojáci.

          První zmínky v odborném díle se vyskytují v knize „Book of Cats“ od C. H. Rosse (1867). Často citovaným úryvkem je: „V Habeši jsou kočky natolik ceněné, že dívka na vdávání, která s sebou přinese kočku, se považuje za favoritku.“ Ve skutečnosti však obyvatelé této země kočky běžně nechovali a ani pozdější cestovatelé v těchto končinách vůbec žádná taková domácí zvířata nenašli, což opět nasvědčuje teorii, že rodným kontinentem našich habešanek je Asie, nikoli Afrika.

          Ať už byl původní domov habešských koček jakýkoliv, první zaznamenanou „oficiální“ příslušnicí tohoto plemene je Zula, přestože její další soukmenovci, kteří se začali postupně na výstavách objevovat (zaznamenáno dobovými ilustracemi) vypadali odlišně. Zulu v roce 1868 do Británie dopravila paní Barrett-Lennardová, manželka britského kapitána. Konkrétně uvedla, že si ji „na konci války přivezla z Habeše a cestou domů ji krmila syrovým hovězím. Kočka byla dlouho velmi divoká, ale nyní se silně upnula na svou paní. Přestože má spoustu různých výstředností, které jsou ostatním kočkám cizí, celkově se jedná o nádherný exemplář kočičího plemene.“ Veřejně se Zula poprvé představila na Druhé mezinárodní výstavě koček, jež se konala 16. 12. 1871 v londýnském Křišťálovém paláci, a získala zde třetí cenu. Dobový tisk referoval, že tato kočka „působí velmi sklíčeně, jako by ji náhlá sláva netěšila a toužila spíše po barbarské svobodě za starých zlatých časů krále Tewodra.“ Tento „smutný“ výraz se myslím zachoval i u leckterých dnešních habešanek, které často na fotografiích působí nešťastně, přísně nebo úzkostně, přestože jejich povaha je právě opačná.

          V roce 1882 bylo toto plemeno oficiálně uznáno a v roce 1889 byly stanoveny jeho standardy. Přesto je někteří posuzovatelé zpočátku odmítali přijmout s odůvodněním, že se v podstatě jedná o obyčejné britské „mourinky“ s neobvyklým zabarvením, které přicházejí na svět zcela náhodně a jsou takřka k nerozeznání od svých importovaných sestřenic. Některé z prvních oceňovaných „habešanek“ pak podle nich byly právě tohoto druhu. Přezdívalo se jim „bunny/hare cats“, čili „králičí/zaječí kočky“, podle tickingu, tj. různobarevných pruhů na jednotlivých chlupech. Přestože se toto označení dnes přičítá právě kočkám habešským, původní „bunny cats“ byly samostatnou varietou britské kočky (článek je v angličtině), s níž se ty „importované“ habešské zprvu mísily.

          Vzhledem k tomu, že toto plemeno nebylo ve svých počátcích považováno za zcela plnohodnotné, chovatelé své svěřence bez problémů křížili s jinými kočkami (například s perskými, ruskými či angorskými), aby zjistili, jak se „ticking“ projeví v různých barevných varietách. Tak mimo jiné vznikla první habešská činčila (pravděpodobně spojením s perskou činčilou), z níž vzešly první kočky ve stříbrné varietě. U britských posuzovatelů se však na počátku 20. století tato barva nesetkávala s kladnou odezvou. Argumentovali, že tento odstín zcela odporuje „teplému“ zbarvení, které je pro toto plemeno typické. Protože stříbrné habešanky na výstavách jen málokdy získaly nějaké ocenění, již ve dvacátých letech v Británii tato barevná varieta zcela vymizela (několik takto zbarvených koček bylo dopraveno do USA, kde však také postupně zanikly). Na Britské ostrovy se tyto kočky vrátily až v 60. letech, kdy stříbrná začala opět nabývat na popularitě, a to přikřížením s britským stříbrným kocourem v barvě „spotted tabby“ jménem Culverden Mercury, který se v podstatě stal praotcem všech stříbřitě zbarvených habešanek (a somálek) v Británii. FIFé tyto barevné odstíny uznává až od roku 1983.

          V roce 1903 se o tomto plemeni začalo psát hned v několika prestižních publikacích. Do té doby však neexistují téměř žádné přesné záznamy o tom, jak chov vlastně vznikal. Krátce po příchodu Zuly z Habeše se z této lokality přiváželo velmi málo jedinců, a proto se Zula pářila i s místními britskými krátkosrstými kocoury. Ke genezi prvních koček s tickingem tedy jistě přispěly geny již na starém kontinentu zavedených druhů, jakož i indických koček. První habešanky byly pravděpodobně kříženci, kteří v sobě nesli různé mourování i barvy a již často na svět přiváděli i dlouhosrsté kočky. Genofond plemene tedy zpočátku obohatily i stříbrné, zředěné (modré), non aguti (jednolitá barva) či dlouhosrsté geny.

          Díky těmto raným pokusům se i v pozdějších letech občas objevovaly různé výjimky ze stanovených pravidel. V roce 1920 to například byly modrooké „albínské“ habešanky, které měly krémově bílou srst, uši zbarvené v „králičí“ barvě a na hřbetě typický „úhoří pruh“. Spekulace, že tohoto zbarvení bylo dosaženo křížením se siamkami, jejich chovatel rezolutně popíral. Ať už byl její původ jakýkoli, tato linie vymřela za pouhých 7 let spolu s posledním takto zbarveným kocourem. Jako další výjimku lze uvést například černou habešanku jménem Woodroofe Nigra, která se ve 30. letech narodila „standardním“ divoce zbarveným rodičům, kteří však oba nejspíše nesli non-agouti černý gen, jenž tak dostal šanci se projevit.