Poté, co mi na sklonku léta 2017 velmi nepěkně umřel první kocour Arnošt a o necelý rok později i Micinka (Siamčina sestra), jsem došla k závěru, že už jsem na zachraňování nemocných zvířátek moc stará. Siamka však velice tesknila a potřebovala společnost (a já koneckonců také). Rozhodla jsem se proto, že si pořídím „značkovou“ kočku, zdravou a vyrovnanou. Po habešankách jsem pošilhávala už dlouhý čas, chtěla jsem nějakou pořídit ještě před příchodem Siamky jako společnici k Arnoštkovi. A tak jsem si nakonec v prosinci 2018 jela pro Wolverinka.

            Jeho povaha předčila má očekávání – je to to nejhodnější zvíře, jaké jsem kdy potkala – nezáludné, milé a nesmírně empatické. Rozhodně to však neznamená, že by to byl nějaký gaučák – Siamka si s ním bohužel hrát odmítala, přestože do jeho příchodu se honila za každým střapcem a tkaničkou. Pak však začala předstírat dospělou a na mrňavé kotě hleděla svrchu. Wolvi to rychle pochopil a respektoval její soukromí, jen jsem si s ním musela o to víc hrát. Největší radost jsem mu udělala běhacím kolem, ve kterém absolvoval už aspoň tisíc kilometrů.

            Byla jsem (a stále jsem) z něj tak nadšená, že jsem se posléze rozhodla mu přivést ještě kamaráda nebo kamarádku, nejlépe od stejné chovatelky, aby se snesli. Říkala jsem si, že pokud se narodí kočička, že si ji pořídím jako chovnou. A tak přišla Arien.

 

            Stejně jako v ostatních galeriích jsou i zde hezké snímky dílem Daniela Svatoše, ty méně ostré a zamlženější jsou dílem mým.