Poté, co mi na sklonku léta 2017 velmi nepěkně umřely hned dvě kočky ze tří, které jsem měla. Poslední z nich velice tesknila a potřebovala společnost (a já koneckonců také). Rozhodla jsem se proto, že si pořídím „značkovou“ kočku, zdravou a vyrovnanou. Po habešankách jsem pošilhávala už dlouhý čas, a tak jsem si nakonec v prosinci 2018 jela pro Wolverinka.

            Jeho povaha předčila má očekávání – je to to nejhodnější zvíře, jaké jsem kdy potkala – nezáludné, milé a nesmírně empatické. Největší radost jsem mu udělala běhacím kolem, ve kterém absolvoval už aspoň tisíc kilometrů.

            Byla jsem (a stále jsem) z něj tak nadšená, že jsem se posléze rozhodla mu přivést ještě kamaráda nebo kamarádku, nejlépe od stejné chovatelky, aby se snesli. Říkala jsem si, že pokud se narodí kočička, že si ji pořídím jako chovnou. A tak přišla Arien.

​

            Stejně jako v ostatních galeriích jsou i zde hezké snímky dílem Daniela Svatoše, ty méně ostré a zamlženější jsou dílem mým.