Pozoruhodný indický kocour. Jen málo dnešních vystavovatelů se ještě pamatuje na zvláštního indického kocoura, který na výstavě v roce 1901 vzbudil značnou senzaci. Svého času podnítil četné diskuse a dodnes je jeho příběh opředen mnoha záhadami.

            Jako kotě patřil k nejzajímavějším, jaké jsem kdy viděl – ve čtyřech nebo pěti měsících měl obrovské uši a špičatý čumák, takže se velmi podobal lišce. Nohy měl dlouhé a štíhlé a nádherný švihající ocas mu mohl závidět leckterý ohař. Srst měl mimořádně krátkou, jako čerstvě ostříhaný kůň, bohatě kaštanově červenou, která na břiše přecházela do světlejších odstínů, s jemným mourováním na nohách a na ocase. Čelo měl nakrčené jako čau-čau.

            Z bombajského hotelu byl odvezen ještě s dalším kotětem, které však cestu nepřežilo. Tento kocourek jednou spadl přes palubu, ale se značným úsilím se ho podařilo zachránit. Jindy zapadl do lodního uhláku – když jsme ho z něj vysvobodili, byl černý jako vrána. Po příjezdu do Londýna se vyšplhal nahoru na dům a pak se procházel po střechách East Endu, kde kvílel jako duše odsouzená k pekelným mukám.

            Získal spoustu ocenění a vyloužil si mnoho obdivu. Mimo jiné uměl skvěle chodit po ulici na vodítku, podobně jako jiná orientální plemena. Spářili jsme ho s habešskou kočkou, jež porodila dvě koťata, která vypadala přesně jako on, jen neměla tak jemnou srst. Bohužel však žila jen krátce.

            A teď přichází událost, díky níž jsme začali věřit na telegonii, čili na vliv předchozího oplodnitele. Když jsme v roce 1904 končili s chovem psů a koček, zůstala habešanka v Londýně, zatímco Indischer Furst se přestěhoval do Kentu. Zhruba osm měsíců poté se habešská kočka spářila s neznámým kocourem z ulice a narodila se jí nejen černá a mourovatá koťata, ale i jedno nádherně červené, přesně jako její předchozí indický „ženich“. Takové kotě jsme – kromě výše zmíněného vrhu – nikdy nikde neviděli. Jak jinak bychom to tedy mohli vysvětlit, než že se jedná o telegonii?

            Jsme si plně vědomi toho, že moderní věda telegonii neuznává, i když ti moudří bývají často otevřeni i jiným názorům. Například paní Veleyová před několika týdny uvedla v jiné záležitosti toto: „Myslím, že po padesáti letech strávených studiem biologie bychom neměli být přehnaně sebejistí a tvrdit, že se něco nemůže stát jen proto, že se jedná o ojedinělý, zdánlivě nepravděpodobný případ.“ A protože kočka je mimořádně citlivé zvíře, není ani příliš divu, že právě u ní se může něco prapodivného přihodit.

​

            Celý případ však má nejspíše prozaičtější vysvětlení. Protože Indischer Furst rád běhal po střechách, je dost možné, že svůj genofond přenesl mezi místní toulavé kočky. A když odjel do Kentu a "jeho" habešance se o osm měsíců později po spojení s obyčejným kocourem narodilo červené kotě, onen kocour klidně mohl být potomkem někdejšího indického vládce londýnských střech.