Střípky z předchozích let
Při procházení Facebookem jsem narazila i na pár (doufám) zajímavých příspěvků ze vzdálenější minulosti, které snad stojí za uchování. Zde je řadím od nejnovějšího dále do historie.
Wolverinek a jeho vánočka. Nebo asána. Nebo co já vím.
Přicházíme v míru. Ale jen když nám hned dáte snídani.
25. 7. 2020 Rozhodla jsem se, že začnu své kočky trochu cvičit, aby se nenudily. Pořídila jsem si klikr a nachystala si pamlskový sáček.
Wolverinek už si s nadějí v očích nesl škádlítko, hned jak viděl, že vstávám. Tak jsem klikla, jako že je to dobře, a dávám mu mlsku. Podíval se po mně, jestli jsem se nezbláznila, protože jsem mu ani nešlápla na ocásek, ani jen taktak neunikl padajícímu předmětu ani nic podobného.
Zato se přiřítila Siamka, protože ona je alfa, a tudíž má každé žrádlo vždycky dostat jako první (a krom toho se ve své žravosti schválně nechává přišlápnout, aby mohla mlsat). Dostala tedy dvakrát, aby se nezlobila, a Wolverinek už mi nastrkoval hračku.
A tak jsme si hráli: hodila jsem mu škádlítko a šišlám na něj: „Honem, přines mi škádlítko, přines… [klik] mooooc hodný kočourek…“ chci uchopit jeho kořist za rukojeť, ale on ji nepouští a vede si mě do ložnice, protože chce lovit ta lítací peříčka na posteli, aby mohl hopsat pořádně do výšky. Siamka si hrát nechce, ale na všechno dohlíží, aby se náhodou zase nerozdělovaly nějaké nepovolené dobrůtky. Pak kočkoun udělá ukázkovou surikatu, škádlítko uloví a já zase „[klik] hodný kočourek, hodíme škádlítko… tak je ale pusť, ty prďolo zlobivej…“ Ale prďola zlobivej už mě zase vede tam, kde si chce hrát teď.
Nevím, komu se ta dnešní drezúra povedla víc, ale Wolvi se alespoň utahal. Nicméně klikr pro jistotu schovám. Nerada bych se dočkala toho, že jej kočky začnou používat na mě.
14. 12. 2019 – Wolverinek se chystá na kastraci.
Doufala jsem, že se tomu vyhneme, ale kocour začal oznamovat, že je dospělý. Už to řekl kdečemu: židlím, běhacímu kolu, prolézacímu tunelu, kuchyňskému dřezu (tomu to oznamuje nejraději)… a bohužel i přepravce. To jsem ale zjistila, až když jsem s ním včera razila k veterináři. Protože jsem na přípravu měla asi 5 minut, nebyl čas na nějaké větší čištění, zvláště když bylo třeba chytit kocoura a nacpat ho dovnitř tak, aby nestihl vylézt dřív, než zapnu zip.
Autobus jsem doběhla – byl pěkný nával a z mé tašky se linul puch. Stará paní, co seděla přede mnou, se podezíravě rozhlížela, krčíc nos. Když jsem jí vysvětlila, že to, co cítí, je kocouří parfém, oddychla si a usmála se: „Jé, to je dobře. Kocour mi nevadí, já se bála, že sem vlezl nějaký bezdomovec.“ Ještěže to mám jen pár stanic.
V ordinaci jsem vysvětlila, že chci dát kocoura vyšetřit, očipovat a objednat ho na takovou tu operaci, co o ní pánové nechtějí ani slyšet. Veterinář jen chápavě začichal a chopil se kocoura, že mu změří teplotu. Naponěkolikáté se mu to podařilo, přestože kocour ve snaze uniknout teploměru udělal stojku na předních nohou a zadek vytočil snad o 180 stupňů. Poté přišla řada na odběr krve. Na to už si pan doktor zavolal sestřičku. Napřed to zkoušeli z tlapky. Asi po pěti neúspěšných pokusech jsme společnými silami kocoura na půl minuty udrželi, ale stejně se podařilo krve nabrat méně, než bylo potřeba. I zkoušel to pan doktor ještě z krku, ale po několika pokusech to vzdal. Dokonce i závěrečná injekce musela být dána nadvakrát, protože kocour je prostě mrštný a ohebný jak had. Prý ostatní rozbory i čipování raději provedou, až ho před zákrokem přispí. Jakmile zvěrolékař schoval jehlu, kocour přestal předstírat smrtelný zápas, spokojeně se válel po stole a nechal se drbat od sestřičky.
Cestou domů se hodně ochladilo, takže jsem musela tu smradlavou tašku s kocourem schovat pod kabát. Autobus byl naštěstí prázdný, leč o dospělosti mého kocoura teď ví už i mé oblečení, dokonce i můj mobil.
17. 8. 2019 Fascinuje mě, jaké mají ta moje zviřátka různé uvítací rituály. Siamka na mě vždycky čeká na skříňce za dveřmi, šmajchluje se a s hlasitým předením mě vede k miskám se žrádlem. Oproti tomu Wolverinek se jen tak zlehka přitulí a hned se běží vykadit. Asi mi chce zajistit tu správnou vůni domova
25. 3. 2019 Dalo by se říci, že kocour skvěle aportuje. Jenže není troškař, takže mi důsledně nosí škádlítko na tyčce a nestrká mi je do ruky, nýbrž do nohy (nosí je pod stůl, odkud je obvykle lovím nohama, abych tam nemusela pořád lézt; teď už mi tu tyčku cíleně nastrčil tak, jako by noha byla dlaň). Chvílemi si připadám jak bezruký Frantík, ale aspoň si procvičím chodidla.
15. 3. 2019 To jednou takhle ráno slyším zvláštní zvuk. Otevřu oči a vidím, jak se kocour drápe nahoru do skříně. Pochválím ho, zavřu oči, a slyším mnohem hlasitější, agresivní zvuk. Otevřu oči, lustr se kývá, až naráží do stropu, a na zemi sedí kocour a tváří se, jako když spadl z lustru. Hlavně že oba přežili.
Siamské oko na závěr.
